O žlutém kuřeti
V Červené Hoře, malé vesničce u lesa, žilo jedno žluté kuře. Jednoho dne se vydalo na procházku k lesu. Šlo a šlo, až dorazilo na kraj lesa. Nožky ho bolely z toho velikého chození, tak usedlo pod strom a usnulo hlubokým spánkem.
Na stromě seděla veverka Čiperka. Chtěla kuře pozlobit. Tak vzala šišku a hodila ji dolů. Šiška spadla vedle kuřete.
To se vyděsilo, vyskočilo a ustrašeně si pomyslelo: „Jeminkote, co to je? To určitě padá nebe! Musím rychle utéct!“
Vyděšené kuře se rozběhlo od stromu k Červené Hoře. Upalovalo od lesa, co mu síly stačily. Na cestě potkalo kohouta Toníka. Kohout si vykračoval hrdě k lesu.
Když viděl vylekané kuře, udiveně se ho ptal: „Kam tak pelášíš? Děje se něco?“
Kuře celé zadýchané volalo: „Zle je, zle je! Tamhle padá nebe, spadne i na tebe! Utíkejte, utíkejte pryč!“
Kohout Toník nezaváhal ani chvilku a přidal se ke kuřeti. Utíká kuře k Červené Hoře, za ním se žene kohout Toník. Cestou potkali slepičku Toničku.
Ta se s údivem táže: „Kam tak spěcháte? Děje se něco?“
Kuře rychle odpovědělo:“Zle je, zle je! Tamhle padá nebe, spadne i na tebe! Utíkej, utíkej pryč!“
Slepička se ani neohlédla a honem se k nim připojila. Utíká kuře k Červené Hoře, za ním si to žene kohout Toník, za oběma pospíchá slepička Tonička. Utíkají, utíkají, co jim síly stačí. U políčka potkali kačenu Blaženu.
Vyšlapovala si to k lesu a s podivem se otázala: “Kam tak spěcháte? Děje se něco?“
Vyplašené kuře jí odpovědělo bez prodlení: „Zle, je, zle je! Tamhle padá nebe, spadne i na tebe! Utíkej, utíkej pryč!“
Kačena Blažena se nenechala dlouho pobízet a zařadila se za ostatní. Utíká ku k Červené Hoře, za ním běží kohout Toník a slepička Tonička, v patách mají kačenu Blaženu. Utíkají, utíkají, až potkali husu Růženu.
Kolíbala se k lesu a ten zástup běžících ji vyděsil: „Kam tak letíte? Děje se něco?“
Kuře ustrašeně zapípalo: „Zle je, zle je! Tamhle padá nebe, spadne i na tebe! Utíkej, utíkej pryč!“
Taky husa se vyděsila a dala se s nimi na úprk. A tak k Červené Hoře pospíchá vyděšené kuře, za ním se ženou kohout Toník, se slepičkou Toničkou, s nimi pospíchají i kačena Blažena a husa Růžena. Utíkají, utíkají! Kousek před vesničkou potkali rozvážného krocana Pepana. Krocan měl namířeno k lesu.
Velice se divil, proč tak od lesa spěchají domů: „Kampak tak pospícháte? Děje se něco?“
Žluté kuře z posledních sil špitlo: „Zle je, zle je! Tamhle padá nebe, spadne i na tebe! Utíkej, utíkej pryč!“
Krocan Pepan zpanikařil a hned se rozběhl za nimi. Běží žluté kuře k Červené Hoře, za ním se drží kohout Toník se slepičkou Toničkou, s nimi spěchají kačena Blažena a husa Růžena, krocan Pepan běží poslední.
Utíkají, utíkají, dechu sotva popadají, když je přímo u vesničky potkal pes Brok: „Kam všichni pádíte? Děje se něco?“
Udýchané kuře rychle vyhrklo: „Zle je, zle je! Tamhle padá nebe, spadne i na tebe! Utíkej, utíkej pryč!“
Pes se zarazil a pak zabafal: „Kdo to jakživ slyšel, aby padalo nebe? I ty hloupé kuře, co to vykládáš? Zastavte se a všichni se půjdeme podívat, kde to nebe má padat!“
Žlutému kuřeti se moc vracet nechtělo, ale co naplat, pes nedal jinak. Šel pes Brok v čele podivného průvodu. Za ním tiše našlapovalo malé žluté kuře, rozvážně si vykračoval kohout Toník se slepičkou Toničkou, kolíbaly se kačena Blažena a husa Růžena a zástup uzavíral hrdý krocan Pepan. Společně zamířili ke stromu na kraji lesa, pod kterým usnulo malé žluté kuře. Když k němu došli, nic tam nebylo, jen spadlá šiška. Na stromě seděla veverka Čiperka a smála se, až se za břicho popadala.
„Haf, haf,“ spustil odvážný pes Brok, „to tys strašila tohle malé kuře, že běželo až k Červené Hoře?“
Veverka kývla hlavičkou a dál se vesele smála.
Na to pes zavrčel: „Jsem pes Brok a vedu s sebou své kamarády. Těš se, až tam nahoru za tebou vylezeme!“
Veverka Čiperka na ně ze stromu pohlédla. Když viděla, co jich přišlo, tak radši zmizela až úplně na vršku stromu.
Kuře se ještě jednou podívalo nahoru a pak radostně zapípalo: „Tohle je dobře, že na nás žádné nebe nespadlo!“
Všichni se upřímně rozesmáli a radostně zamířili do Červené Hory.