Devět

Byla jedna slepička a ta měla devět kuřátek. Osmi říkala všelijak, deváté se jmenovalo Pipka. Kdykoliv našla slepička zrnko a na kuřátka volala, osm se jich radovalo, deváté bylo smutné. Rmoutila se Pipka, že zrnko není vždy jenom její, a říkala si: „Škoda, že je nás devět!“  A když se navečer sešla kuřátka kvočně pod křídla, osm se jich radovalo, deváté se neradovalo. Litovala Pipka, že se vždycky nedostane na místečko nejteplejší, a myslila si: „Škoda, že je nás devět!“

Jednou šel kohoutek do Prahy na pouť a povídal: „Kikirihi, kuřátka! Dobře slepičku poslouchejte; přinesu vám z pouti sladkou krupičku!“ Osm kuřátek se těšilo, ale Pipka celý den vzdychala: „Škoda, že je nás devět! Kdybych byla sama, byl by celý kornoutek můj!“ I přemýšlela, jak by dostala celý kornoutek sama. „Vím, co udělám,“ myslí si, „půjdu kohoutkovi naproti a kornoutek na něm vyloudím.“ Neřekla doma ani slůvka a vydala se na cestu.

Ale daleko nedošla. V zahrádce již nevěděla, kterou pěšinkou se chodí do Prahy. Ale zpíval tam na keři ptáček a toho se zeptala: „ Milý ptáčku, tebe křidélka nosí po celém světě. Povez mi, kudy do Prahy. Kohoutek je tam na pouti a přinese mi sladkou krupičku. Dám ti také zrníčko.“ A ptáček zazpíval: „Lilililililí!“ „Aha,“ myslí si Pipka. „Kolem lilií.“ Pospíchala na tu stranu, kde rostly lilie. Byl jich v zahrádce celý záhonek; ale včera hospodyně jednu vykopala a po té zbyl v zemi důlek. Pipka nedávala pozor na cestu a buch!, spadla do důlku. Bědovala, naříkala, ale z důlku se nedostala.

Zatím se kohoutek vrátil jinou stranou a nasypal kuřátkům sladké krupičky. Kuřátka zobají a kohoutek si je počítá. Když jich napočítal jen osm, ptá se starostlivě: „Kde je Pipka?“ Ale nikdo o ní nevěděl. I rozběhla se kuřátka po dvorečku, ale po Pipce nikde ani vidu, ani slechu. Slepička naříkala, že se snad utopila v rybníce. Posílala tedy kmotřičku kachničku, aby prohlédla vodu, a sama zase prohlížela ve dvoře každý koutek.

Zatím jedno kuřátko zaběhlo do zahrádky a tam někdo naříkal: „Píp, píp! – „To je naše Pipka,“ raduje se kuřátko a běží k liliím. A hle! V důlku sedí zmořená Pipka a naříká, že zahyne. „Neplač, Pipko!“ těší ji kuřátko. „Hodím do jamky lupínek a bude dobře!“ Hodilo dolů žlutý lístek. Pipka se na něj postavila, ale z důlku nemohla. Kuřátko hledalo jiný lístek a zase s ním k jamce. Ale důlek byl pořád příliš hluboký a Pipka stále naříkala: „Zahynu dříve, než samo důlek naplníš. Škoda, že vás není víc!“  Běželo kuřátko pro ostatní a za chvilku osm zobáčků snášelo do důlku zvadlé listí a suché větvičky. Teď se důlek rychle zasypával, Pipka po násypu vystupovala výš a výš a už ji vykukovala hlavička. „Dobře, že je nás devět!“ zajásala a hop! Vyskočila mezi kuřátka. Kuřátka s ní běžela domů a slepička nevěděla radostí, co počít. Vtom se od rybníka vracela kachna se svou rodinou a také byla ráda, že je Pipka zase na světě. Každému kachňátku Pipka vyprávěla, jak spadla do důlku a jak jí osm kuřátek vysvobodilo. „Dobře, že je nás devět!“ stále si při tom pochvalovala.

Každému kachňátku Pipka vyprávěla , jak spadla do důlku a jak jí osm kuřátek vysvobodilo. „Dobře, že je nás devět!“ stále si při tom pochvalovala.