Cibulka

Je tady podzim, sklizeň ovoce a zeleniny a při té příležitosti jsme si četli pohádku Cibulka, která se sice odehrává v parném létě, ale cibule se sklízí na podzim. Vyrobila jsem Cibulku z cibule a papírové roličky , jako šaty jsem použila staré nepotřebné dětské kapesníčky. I děti si vyrobily svoje malé Cibulky. Hlava je vytvořena ze zmačkané koule zabalené do krepového papíru. Tělo je opět jeden látkový kapeníček.
 
 

CIBULKA

Dagmar Lhotová, Zdeněk K.Slabý

Byli jednou dědeček a babička a ti neměli žádné děti. Často si posteskli: „Syna a dceru jsme neměli, a tak vnuka ani vnučku mít nebudeme, jaká je to škoda. Zrovna nás to muselo potkat.“

Jednou uprostřed léta plela babička zeleninový záhonek. Byl konec července a horko bylo až k nedýchání, ale pořád ji něco popohánělo k činnosti.

Zato dědeček usnul pod jabloní s kloboukem staženým do čela a s rukama v klíně. Možná nespal a jen tak dřímal, vždyť slyšel, jak si babička povídá pro sebe, a štěrbinou pod víčky viděl, jak se shýbá k zemi a zase napřimuje.

A nejednou babička místo pýří pampelišky vytrhla ze země malou cibulku a běžela s ní k jabloni.

„Podívej se,“ natáhla k dědečkovi ruku, „zdá se mi, že jsem na záhonku našla něco zvláštního.“

Opravdu, na dlani se jí ze slupek vyloupla panenka, celá zlatě růžová a moc hezká.

„Chtěli jste mít děti a neměli jste je,“ promluvila tenkým hláskem „a místo nich jsem tu teď já. Budu u vás bydlet. Máte radost?“

Dědeček s babičkou radost měli a hned se začali starat, co by panence nabídli dobrého k jídlu. Našli v chudé domácnosti tři fazolky, na dně pytlíku hrách, kousek chleba, lžičku povidel a v hrnci kroupy. Nebylo toho moc, ale pro malou panenku až dost.

„Mnohokrát děkuju,“ řekla panenka. „Já nemusím nic jíst. Jsem živa z vůně cibule. To mi stačí. Netrpím nikdy hladem, ale chladem. Každá cibulka má několik sukní, a tak i já chodím ráda co nejvíce oblečená. Dejte mi honem něco na sebe, je mi zima.“

Babička přemýšlela, jak panenku uctít, co jí nabídnout. Nejlíp se bude možná hodit sváteční hedvábný kapesník, napadlo ji po chvilce a přinesla ho panence.

„Ten se mi líbí,“ pochvalovala si Cibulka, když se balila do kytičkovaného šátečku obháčkovaného bílou krajkou. „Ale pro mě je to málo.“

Babička tedy ještě našla ubrousek, potom sundala z hlavy šátek, ale ani to nestačilo. Cibulka na sebe všechno navlékla, a přesto se třásla zimou.

„Počkej, vezmu ještě pár hadříků, které se suší na plotě, „těšila ji babička a vyšla ven.

Cibulka zatím ve světnici stáhla ubrus a celá se jím přikryla. Plátno se na ní vrstvilo a už to nebyla hezká panenka, ale bílá koule s maličkou hlavičkou.

„Copak to, holčičko, děláš?“ polekala se babička. „Venku je teplé léto, všichni chodí nalehko, a ty docela naopak. Copak ti můj kapesník, šátek a ubrus nestačí?“

„Vůbec ne,“ řekla Cibulka. „Kdybyste věděli, jakou mám po celém těle husí kůži. A celá se třesu. Honem mi ještě něco dejte!“ A už se zachumlávala do hadříků, které babička přinášela zvenčí.

„Tebe je určitě lepší život než šatit,“ broukl si dědeček pod fousy, ale než se dostal k další větě, vzala mu Cibulka vestu. A nakonec i košili. Nic jí nevadilo, že je do půli těla nahý a babička bez šátku, který nikdy nesundávala.

„Dcerunko, panenko, narodila ses nám k radosti, a hned nám ji zase bereš,“ povzdechla si babička. „Dobrá, dám ti ještě svůj kožíšek na zimu, ale pak už ti víc dát nemůžeme!“

Cibulka si kožíšek navlékla a odkutálela se ke dveřím. A dveřmi ven.

Venku potkala tetku ve slaměném klobouku a hned jí ho vzala. Potom si přivlastnila bílé zástěry vlající na prádelní šňůře u sousedů. O kousek dál sebrala z trávy vybělená prostěradla. Natáhla je na sebe a vítr ji pak popoháněl ulicí a celou vesnicí. Stala se z ní obrovská koule, nebezpečná a nevítaná.

„Čí je ta nezvedená panenka s velkým břichem, která nás chce o všechno připravit?“ volali vesničané. „Kdo ji konečně zastaví?“

Ale nikdo to nedokázal. Až dědeček. Rozběhl se na náves, kde tolik lidí lamentovalo, a když viděl, jak Cibulka stahuje starostovi záclony z oken a balí se do nich, udělal všemu rázný konec. Přišlápl kousek krajkové látky a ta se začala odvíjet. A za ní prostěradla, zástěry, slamák, kožíšek, dědečkova vesta a košile, hadříky z plotu, ubrus, ubrousek, šátek a sváteční kapesníček. A v tom kapesníčku se Cibulka přikutálela zpátky k zeleninovému záhonu. Skočila do něho, cibulové slupky se kolem ní obtočily, jen to zašustilo, a všechno bylo jako dřív.

Dědeček dřímal pod jabloní s rukama v klíně a babička se právě protahovala, aby si narovnala záda. Záhon byl už vypletý.

Všude bylo ticho. Až dědeček do toho ticha zívl. Probudil se z dřímoty a vyprávěl babičce, co se mu zdálo. Oba stařečci se usmívali. Možná se už smířili s tím, že žádné děti neměli a nemají.

(Ani den bez pohádky)